Den sedmý (16. 7. 2012) - Cesta do Budvy

Budva ‒ Stari Grad

Do půl osmé musíme vyklidit pokoj, takže ranní vstávání je opravdu šok. Paní domácí ochotně svolila, že nám do 10 hodin poskytne azyl v kuchyni, kde si můžeme nechat “bagážu” a schovat se před nastupujícím žárem slunce. Vytahujeme z krosen pohledy, z lednice láhev Podgorička Bijeleho a máme o zábavu postaráno. V půl jedenácté stopujeme bus směr Budva. (Ani sama Danica nám nebyla s to prozradit, odkud autobusy jezdí, musela zavolat na místní infolinku, kde jí to sdělili.) Máme trochu obavy, jak se bude řidič autobusu tvářit na naší výbavu na zádech. Mohlo by ho to odradit a nezastavil by nám. Nakonec však neváhá, zastavuje nám u krajnice, řekne si o 9 € (za 2 osoby + bagážu). Ihned potom vyrážíme. Nevystupujeme přímo v Budvě, ale na jejím předměstí ‒ v Bečići.

Bečići bylo ještě před pár lety jen nehezkým staveništěm, rychlokvaškou vyrůstající podél pobřeží. Musím ale říct, že se situace dost zlepšila, v Bečići teď stojí rozlehlý aquapark, okolní sítě obchodů a občerstvení fungují zcela normálně a co se týče rozestavěných ulic (především s ubytovacími zařízeními), není tomu tak, že byste na každém kroku museli přeskakovat díru v zemi nebo vás v cestě omezoval zátaras. Pláž je o něco “přepychovější” než v Baru, ale ani zdaleka se neblíží komerčnímu masakru, který vládne o pár kilometrů dál v Budvě.

ostrov sv. Nikoly

Místo našeho ubytování nemůžeme opět samozřejmě najít, přestože jsme v předstihu obdrželi e-mailem GPS souřadnice. Ve vedru se motáme okolními ulicemi, ale nakonec se s trochou trpělivosti doptáme. Otevřít nám přichází nějaká uklízečka, které vůbec nic nerozumíme, jakoby mluvila jiným dialektem srbštiny, než jsme byli zvyklí (až později zjišťujeme, že celé okolí Budvy je ve vlastnictví Rusů a ten jiný dialekt je nějaká podezřelá ruština). Ukáže nám náš apartmán, který je za tu cenu (14,5 €/os/noc) moc hezký. Kuchyně, koupelna s vanou, ložnice s klimatizací, malý balkon – nemáme s tím problema. Po nějaké době vtrhne do našeho apartmánu bez zaklepání nějaký týpek, beze slova vběhne doprostřed pokoje, svoje věci si dá na mojí postel a blbě na nás čumí. Jakákoli snaha o komunikaci selhává v tom, že pravděpodobně neumí mluvit jediným srozumitelným jazykem. Vrazí mi proto do ruky svůj mobil a na druhém konci se anglicky ozývá nějaká sekretářka s tím, že to je její kolega Vitalij, který přišel vybrat peníze a že mu je mám dát. Trochu zmateně mu proto do ruky vrazím stoeurovku, se kterou záhy zmizí a posunkem naznačí, že se vrátí. Přirozeně mu nedůvěřujeme, o to víc nás překvapí, že se po chvíli vrací i s rozměněnými penězi. Tím se celá transakce uzavírá a naštěstí tohoto podezřelého mafiána už nikdy nepotkáme.

jachty ruských oligarchů

Odpoledne, po dohnání spánkového deficitu, vyrážíme na pobřeží a podél něj dál směrem do centra Budvy. Naším primárním cílem je najít nějakou dobrou restauraci, kde se dobře a levně najíme. Vzhledem k tomu, že nic v okolí neznáme a potkáváme samé “fastfoody” s pljeskavicou, necháme si poradit od průvodce Lonely Planet, kterého máme s sebou. Je tam jednoznačně doporučována “Picerija Fenix” v ulici Velji Vinogradi, kousek od benzínky v centru. Nacházíme příjemnou restauraci s venkovním posezením i relativně příjemnou obsluhou. Intuitivně, posilněn doporučením z průvodce, volím specialitu podniku ‒ pizzu Fenix, která přestože je nejdražší, stojí jen 7 €. V duchu mi jen probleskne, že za takovou cenu by se mi v mnohé pražské pizzerii asi vysmáli. Nicméně na stole přistává relativně obrovská pizza poctivě naložená pršutem, slaninou, šunkou, salámem, sýrem, olivami a dalšími věcmi “co dům dal”. Nutno říci, že chuťově to kupodivu celkem dobře hraje dohromady. Bohužel tak ve čtvrtině začínám tušit, že takhle sytou pizzu asi nezdolám, což se nakonec také stane.

prodej kožichů u pláže

Po obědo-večeři vyrážíme na hlavní promenádu kolem pobřeží a směřujeme do nejslavnější části města ‒ pojmenovanou “neobvykle” Stari Grad. Cestou míjíme místní marínu, kde jsou zaparkovány jedna vedle druhé jachty ruských oligarchů (tolik plovoucích miliónů euro asi jinde v Černé Hoře nepotkáte). Hned vedle, kousek od pláže, prodává babka nějaké ruské kožichy, vůbec nevím, co to mělo v tom vedru znamenat, ale potkali jsme to potom ještě několikrát.

Stari Grad je taková trochu klasika, ale vypadá hezky. Pevnost na břehu moře, vysoké hradby, úzké uličky, kostely, tisíce malých krámků a restaurací. Jedna pěkná restaurace byla i přímo na malé plážičce na druhé straně hradeb, dá se tam i pohodlně vykoupat. Za 2 € je dokonce možné vstoupit do tzv. citadely a vylézt přímo nahoru na ochoz hradeb, odkud je výhled na celé opevnění a okolní moře. Stari Grad rozhodně stojí za návštěvu, ale je třeba počítat, že je to masové turistické místo, tudíž se všude vyskytují hromady lidí, což je hodně nepříjemné, obzvlášť v úzkých uličkách.

Budva ‒ Stari Grad

Poté nás čeká asi 4km cesta zpět přes celou Budvu a dál kolem pobřeží, až do našeho apartmánu. Při průchodu nočním městem následujeme hlavní pobřežní promenádu, kde nevycházíme z údivu. Ze všeho nejvíc to připomíná zábavní park nahuštěný na 2 kilometrech pěší zóny ‒ hromady pouličních umělců, kteří předvádějí úplně všechno od gymnastiky počínaje, malováním konče. Vše samozřejmě doplněno o množství klubů, diskoték, barů a restaurací. U jednoho diskobaru míjíme ceduli s nápisem “tonight tequila 1 €”, což mě samozřejmě na první pohled zaujme, takže se to rozhodneme vyzkoušet. Moc tomu nevěříme, tušíme nějaký háček v podobě vstupného nebo nějaké další podmínky, přesto ze zvědavosti vstupujeme dovnitř. Poroučíme dvě tequily a ty korektně přistávají na stole i s citrónem. Sám jsem překvapen, že to funguje. Kopneme je tam a vyrážíme na další cestu. Dodnes lituji, že jsme jich tam neposlali rovnou víc.