Den šestý (15. 7. 2012) - Stari Bar

olivovník starý 2 tisíce let

Dopoledne se sluníme na pláží. Od našeho ubytování je vzdálena asi 200 metrů. Je zajímavé, že oba milujeme vodu, přesto je naším vrcholným počinem doplavat k bójce a nazpátek. To nám ke štěstí stačí.

Navečer, kdy už slunce tolik nepálí, vyrážíme do historické části Baru – Stari Bar. Z průvodce víme, že je Stari Bar tvořen částečně jen ruinami a jeho tvář ze starých časů je tak doposud zjizvena. Opak je ale pravdou, žádné historické jádro města se nám nelíbilo tolik jako právě to barské. Ještě než k němu ale zamíříme, máme v plánu najít nejstarší olivovník v Evropě – Starou Maslinu (přes 2000 let starou). Nevím už, jak jsme přišli na to, že maslina stojí po cestě do Starého Baru, ve skutečnosti se totiž z cesty za olivovníkem stala pořádná zacházka, nejmíň na hodinu. Značení opět téměř žádné, respektive jedna krásná cedule na kilometr a mezi nimi asi stovka různých odboček a rozcestí.

cikánský bordel

Odchytáváme asi tři místní, než konečně dorážíme na místo. Všichni jsou skutečně milí a ochotně nám radí směr, potíž je v tom, že nezůstávají jen u směrování, ale vypráví vám bůhví o čem sáhodlouhý příběh. Samozřejmě jim vůbec nerozumíme, a tak se jen usmíváme, což je jen pobídne k dalšímu vyprávění. Na maslině je vstupné 1 €, ale jen blázen by ho platil, maslina je totiž krásně vidět i přes nízký plot a informační cedule stojí hned vedle plůtku. Jelikož nejsme žádní ortodoxní fanatici v osahávání stromů, stačí nám fotka pořízená přes plot.

akvadukt

Začíná se už stmívat, proto svižně vyrážíme na Stari Bar. Těsně pod ním procházíme čtvrtí obydlenou čistě místními cikány, sice muslimského vyznání, ale vrozené rysy se nezapřou – kupa dětí, řev a bordel. Poučeni z Čech si přitáhneme foťáky a batohy blíže k tělu, naštěstí si nás ale nevšímají a nechávají nás projít.
Při vstupu do St. Baru od nás v pokladně vyinkasují 2 € (o čemž se žádný průvodce nezmiňoval). Poslušně platíme a dáváme se do prohlídky historických budov. Nejvíce nás asi zaujme zrenovovaný akvadukt, který dříve do pevnosti na kopci přiváděl vodu od pramene v přilehlých horách. Vzhledem k tomu, že jsme se svojí návštěvou trefili do dne, kdy se v pevnosti koná místní hudební festival, potkáváme na nejvyšší plošině kapelu hrající písničky s variací na téma “Allah akbar and his melody makers” s příslušným arabským soundem. Litujeme, že se nemůžeme zaposlouchat na delší dobu, protože ráno musíme brzy vstávat a cesta domů je daleká. Po cestě si ještě dáváme hnusnej gyros za 2 € ve fastfoodu naproti zmiňovanému sci-fi obchoďáku.

Stari Bar

Den pátý (14. 7. 2012) - návrat do Baru

horská vesnička Tudemili

V pět ráno vyrážíme na cestu, pomocí GPSky se vracíme k poslední značce a pokračujeme dál po červené. Cesta není vůbec vyšlapaná, hledání každé další značky v hustém porostu nám zabere dlouhé minuty. Nakonec vede nás nad skalní sráz, odkud je v dálce vidět “naše” silnice. Vidina silnice nám dává naději, že vše nakonec dobře dopadne, 500 metrů pod námi však nevypadá přívětivě. Přesto se pouštíme do sestupu skalnatým srázem, dokonce se zdá, že zde dřív bývala cesta, nyní je však úplně zarostlá (zejména v horní části). Ten jeden kilometr na mapě nám trvá sejít asi 2 hodiny, nakonec ale končíme ve vesničce Tudemili, kde si dokonce u napajedla pro místní oslíky nabíráme tolik vytouženou vodu. Pro sichr si do ní kápneme tři kapky Certisilu jako desinfekci. V horské vesničce (kde nechybí vedle polorozpadlého statku bělostná měšita) začneme opět stopovat.

horská vesnička Tudemili

První přijíždí starší červený vrak, řidič bez mrknutí oka projíždí kolem a my si říkáme co mu je, že nezastavil, protože to je, a obzvlášť v horách, nezvyklé. Zpoza zatáčky je ale ale slyšet zběsilé couvání a týpek už na nás mává, ať naskočíme. Může mu být tak 18, do zatáček to krosí v protisměru a nohy z plynu sundává jen vzácně (kdyby fungovala palubní deska, bylo by na ní tak 80 km/h). Černohorci jsou zvyklí do nepřehledných zatáček troubit. Existuje zde
jednoduché pravidlo: kdo víc troubí, má přednost a dává jednoznačně najevo, že prostě jede! Podobně to funguje i ve městech na křižovatce. Bezpečnostní pásy jsem u nikoho zapnuté neviděl. Na druhou stranu jsme se nesetkali ani s jedinou nehodou.

Týpek nás vysazuje v centru Baru. S pocitem, že jsme konečně doma, na nás pomalu dopadá únava z probdělé noci. Zastavíme se pro něco k jídlu v obchodním domě, který svým tvarem připomíná prototyp kosmické lodi. U Danici dospáváme deficit a vzájemně si slibujeme, že zbytek dovolené strávíme (jako nefalšovaní Češi) poleháváním na pláži. Hned odpoledne naše předsevzetí plníme a vyrážíme na vzdálenější pláž, kde z moře trčí malé útesy a zpod hladiny se smějí ježovky.

Den čtvrtý (13. července 2012) - ztraceni v horách

Už samotné datum nás mělo varovat, abychom v plánování dalšího výletu byli opatrní. Vytyčili jsme si trasu kolem Skadarského jezera (jež je národním parkem a zároveň největším sladkovodním jezerem na Balkáně), se startem ve Virpazaru. Odtud jsme se chtěli dostat podél břehu jezera do 30 km vzdáleného Muriči, kde měla být podle průvodce nejhezčí písčitá pláž na celém jezeře. Poté jsme chtěli přejít pohoří Rumija a zamířit zpět k moři (s převýšením kolem tisíce metrů).

Ráno tedy zkušeně vyrážíme k hlavní silnici, abychom stopli správný autobus, který nás vezme do městečka Virpazar. Na první pokus stopujeme špatný autobus, ale řidič naštěstí po chvíli pochopí, že nastupovat opravdu nechceme a pokračuje v jízdě. Na druhý pokus vše vychází a za zhruba za půl hodinky už vystupujeme ve Virpazaru.

Virpazar

Pohled na Virpazar

Hned u vchodu do vesnice nás odchytává nějaká babka, která vytuší, že jsme nezkušení turisté a snaží se nám vnutit výletní plavbu lodí po jezeře. Přestože její nabídku rezolutně odmítáme, stejně nás přesvědčí, ať s ní jdeme do přilehlé restaurace, slibuje nám alespoň nějaké informace v angličtině. I přes naše nedůvěřivé pohledy nás usadí ke stolu a my už se v duchu děsíme, koho nám přivede a kolik bude chtít peněz – po očku proto koukám, jak rychle by se dal přeskočit plot ven z hospody. Katastrofický scénář se nenaplňuje a bába přivádí “jen” místního playboye, který neumně předstírá, že ovládá angličtinu. Nad mapou nám nabízí plavbu po Skadarském jezeře za 40 €. Když mu jemně naznačujeme, že se asi posral a že chceme jen dostat po břehu jezera do Muriči, urazí se a ironicky nám přeje hodně štěstí s tím, že nemáme šanci se do Muriči dostat, žádný autobus ani vlak tam totiž nejezdí.

Kašleme na něj a přesouváme se do centra vesnice, kde si oplachuju hlavu vodou z místní kašny, abych se trochu zchladil. V mžiku je u mě nějaká stará babička a něco mi začne vyčítat. Trochu se leknu, že jsem zhanil nějakej náboženskej symbol a opláchnul se v nějaký arabský svěcený vodě. Nakonec z jejích slov a gestikulace pochopím, že mě jen varuje, abych nenastydl, že máčení vlasů ve studený vodě není zdravý (je 36°C ve stínu). U nedalekého válečného pomníku se srocuje dav postarších lidí, rychle se dovtípíme, že tahle “ceremonie” souvisí s 13. červencem, který je v Černé Hoře státním svátkem – vyhlášení nezávislosti Černé Hory v roce 1878 a zároveň zahájení povstání proti fašismu v roce 1941. Pietní minuta ticha za válečné oběti se ale v poledním vedru smrskne na několik vteřin, proslovy se krátí na minimum, jen aby mohl dav co nejrychleji zapadnout do přilehlých hospod a popíjet rakiji.

pevnost Besac

My se ještě fotíme se slavným virpazarským mostem a poté vyrážíme na nedaleký kopec, kde jsou rozvaliny pevnosti Besac. Je odtud docela slušný pohled na celý Virpazar se Skadarským jezerem. Od pevnosti vyrážíme rovnou k silnici, kde začínáme se stopováním. Stopování v takových odlehlých oblastech není problém – zastaví vám téměř každé auto, a pokud ne, aspoň se vám řidič zamáváním omluví, že vás teď vzít nemůže. První nám zastavuje nějaký albánský pár. On umí celkem anglicky, takže i pokecáme. Vyhazují nás někde v pustině a sami odbočují dolů k jezeru, mají zamířeno na nějakou privátní pláž. Neujdeme ani kilometr a v serpentinách pod námi spatříme další dvě auta blížící se k nám. První nezastavujeme, ale druhé (podezřele moderní Chevrolet) zastavuje hned. Uvnitř sedí dva kluci ze Skotska, kteří, ostatně jako všichni Skotové, mluví obstojně anglicky. Dozvídáme se od nich, že si udělali takový road-trip po Balkánu, přiletěli do Dubrovníku, půjčili si tam auto a objíždějí s ním teď celou Černou Horu. (Stejně jako my mají okolní krajinu načtenou z průvodce Lonely planet a navigují pouze podle Google map, ve kterých skoro nic není.)

Muriči

písečná pláž v Dolním Muriči

Vyhazují nás na horské silnici nad Muriči, vesnici máme 300 metrů pod sebou jako na dlani, je vidět pláž a na návsi mešita. Asi hodinu scházíme nekonečně točitou cestou dolů, až se konečně ocitáme na pláži. Pláž bohužel není tak úplně písčitá, jak ji vychválili v průvodci, ke všemu je plná střepů od rozbitých pivních lahví. Skáčeme do vody, ta je díky stojatým vodám jezera horká jak ve vaně, takže ani moc neosvěží. Na pláži jsme téměř sami, leháme si do stínu, abychom v něm přečkali největší polední žár a na další cestu vyrážíme okolo 16. hodiny. Čeká nás cesta vzhůru serpentinami, tentokrát směr Gorní Muriči (odtud by podle mapy nalezené na internetu měla vést stezka Travers přímořskými horami). Na cestě nás doprovází úmorné vedro, jako vysvobození se zdá projíždějící auto, které bez zaváhání zastuvuje, aby nás svezlo. Řidič je místní borec, který se nám chvástá obří vilou u jezera a mezi řečí nám také sděluje, že už několik let žije v New Yorku (jeho angličtina tomu však ani zdaleka neodpovídá). Vyhazuje nás uprostřed cesty a znalecky nám ukazuje cestu-necestu do Gorního Muriči. Jeho navigace zní asi takto: “Vidíš ten strom (uprostřed pustiny)? Tak až k němu dojdete, uvidíte vesnici.” My bláhoví mu uvěřili, poděkovali za svezení a vydali se prudkým stoupáním vzhůru.

Pohoří Rumija

pohled na Skadarské jezero

Slunce opravdu pražilo, nebylo kde se před ním schovat, postupovali jsme místy ušlapanou cestičkou, která se však stále častěji vytrácela. Naším opěrným bodem bylo červené značení na kamenech, po kterém jsme se neustále ohlíželi. Toto značení nás zavedlo i na poměrně nebezpečné skalnaté převisy a i když se nám místy trasa nezdála, zahnali jsme pochybnosti nezvratným, tedy značkami. Možná by stálo za to připomenout, že jsme neměli žádnou mapu, měli jsme jen GPSku, ale bez turistických map (tudíž jsme se v rámci automapy pohybovali na prázdné zelené ploše o rozměrech 20x20 km – zkrátka k ničemu).

Do Gorního Muriči jsme se štěstím (a bez rozumu :)) dorazili, zabralo nám to však oproti předpokládané půlhodině téměř trojnásobek času. Nejdříve jsme narazili na opuštěný hřbitov, museli jsme překonat plot a jen opět se štěstím jsme narazili na cestičku, která vedla do vesnice. Ve vesnici byl rozcestník a na něm stálo “Stari Bar 4:40 h”. Nemohli jsme tomu uvěřit, podle Traversu se zdálo, že bude trasa trvat asi 3–4 hodiny a my měli za sebou už hodinu a půl. Nic naplat, vydali jsme se svižným krokem po červené. Cesta teď byla až do další vesnice (Pinčići) dobře značená a nám v tu chvíli došlo, že jsme celou dobu nešli po značkách, nýbrž že nás napálily prachobyčejné červené lišejníky, kterých je (ve spojení s bílými lišejníky) všude kolem habaděj a vypadají přesně jako vybledlá červená značka. Černohorské značení je vůbec zajímavé, nesetkáte se s jinou barvou než s červenou, takže pokud se někde stýká více cest, je kromě té příchozí na výběr z dalších minimálně tří červeně značených cest, kudy se vydat. Člověk potom musí hodně kouzlit s mapou, kompasem a hlavně intuicí (že je něco zakresleno v mapě ještě neznamená, že to tak je i ve skutečnosti, o tom vás Černá Hora víc než přesvědčí). Ještě ke všemu jsou značky zejména tam, kde nejsou vůbec potřeba – tam, kde se dá dojet autem, případně na rovných úsecích, kde není kam odbočit.

Na samém okraji Pinčići narážíme na neomítnutý domek se třemi obyvateli. Zírají na nás už z dálky, jakoby neviděli cizí lidi už roky. Když jim říkáme, že máme namířeno do Baru, nechápavě kroutí hlavami, že jsme se asi zbláznili a na prstech ukazují něco jako 4 hodiny cesty. Dalším slovům už nerozumíme, a tak se rozloučíme a šlapeme dál. Zbývá nám asi hodina do setmění. Doufáme, že toho stihneme co nejvíc za světla a zbytek nějak dojdeme.

Pavouk přes cestu – fakt hnus 

Hned za humny ztrácíme značení, což nás značně brzdí a máme chuť cestu doopravdy vzdát, nakonec ale značku (naneštěstí) nacházíme. Cestou na trase potkáváme mladé býky rozprostřené přes cestu, osly, ovce, jedovatě zelené kobylky i obří pavouky, kteří svými sítěmi křižují cestu tak v úrovni obličeje. Po první zkušenosti, kdy se mi tahle stvůra namotá na xicht a menší scéně: “sundejte to ze mě” si už dáváme pozor. Házím do jejich vláken, silných jako režná nit, klacky, abych je odstranil z cesty. Tahle činnost se stává téměř rituálem každých 50 metrů. Člověk už neví, jestli dřív koukat po pavoucích zavěšených na křoví nebo dolů na kameny, kde může vykouknout zmije. Náš postup se značně zpomaluje, Ifka z vyčerpání upadla, oba máme pořádně poškrábané ruce i nohy. Těsně před setměním dorážíme na rozcestí, ani jeden směr však neukazuje na Stari Bar. Ostatní názvy jsou pro nás španělskou vesnicí, nevíme, zda je to název hory nebo vesnice. Nakonec vybíráme směr Sutorman a doufáme, že se nějak dostaneme k silnici, která je podle GPS 1,5 km vzdušnou čarou od nás, ovšem 500 metrů pod námi. Trvá jen několik málo minut než se úplně setmí a my začínáme být doopravdy v PRDELI. Bez vody. Bez jídla. Devět set metrů nad mořem. Jen v tričku a kraťasech v džungli plné zmijí, obrovských odporně zelených (a ještě ke všemu snad masožravých) kobylek, pavouků, vlků a s trochou smůly i medvědů. Baterka je nám k ničemu, okamžitě ztratíme značku a ve snaze najít tu předchozí, se motáme v kruhu. Leháme si jen tak na listí, přituleni k sobě, abychom se alespoň trochu zahřáli, s vědomím, že až za 8 hodin vyjde slunce, nebude stejně jasné, kudy jít dál. O spánku nemůže být řeč, celou noc odoláváme doslova náletu kobylek a komárů. Ifku kobylky neustále koušou do zraněného kolena.

To be continued...

Den třetí (12. 7. 2012) - výlet do Ulcinj

Dopoledne míříme směr “plaža”. Nejdeme ani daleko, zapadneme mezi hordy opalujících se vorvaňů hned kousek od našeho domu. Moře není nejčistší, ale naštěstí v něm  neplave ani tuna odpadků. Teplota ve stínu se stále pohybuje kolem 40°C, takže svlažení ve vodě přijde vhod.

Cestou z pláže nás napadne, že by bylo záhodno, abychom se přihlásili na zdejší policejní stanici, jak údajně vyžaduje místní zákon (Přihlašovací povinnost musí splnit každý cizinec s krátkodobým pobytem do 90 dnů, a to do 24 hodin od vstupu na území Černé Hory, pokud má v úmyslu v tom místě překročit tři pobytové dny. Současně je cizinec povinen splnit před odjezdem odhlašovací povinnost. V praxi to znamená, že přihlásí svůj pobyt na oddělení policie, příslušném podle místa krátkodobého pobytu, kde předá policistovi k registraci a podpisu vyplněnou tzv. bílou kartu /Prijava boravišta/). Nebyli jsme si ale tímto postupem jisti, a tak jsme se raději zeptali naší paní domácí Danici. Ta nám poradila, abychom zašli do nedaleké turistické kanceláře, že i tam  nám vydají dotazovanou bílou kartu. Stále jsme si nebyli jisti, jestli to není jen taková formalita a buzerace. Ale vzhledem k tomu, že jsme lidé poctiví a také jsme nechtěli riskovat případné problémy při opouštění země, šli jsme se dobrovolně nabonzovat. V turistické kanceláři jsme se nejprve zeptali na cenu kartice a paní řekla 70 centů. Podali jsme jí proto vesele občanky, přiznali 11 dní pobytu a ona nám po pěti minutách (až si v klidu dopsala SMS) napočítala celkovou cenu 16,80 € (70 centů za každý den). Vytřeštili jsme na ní oči, ale nakonec nezbývalo než zaplatit. Koneckonců naše doklady byly už na stole a registrovány. Aspoň jsme si to předplatili na celý pobyt.

místní autobus

Poté se vydáváme na autobusák, abychom se přepravili do města Ulcinj na albánských hranicích, kde žije albánská (tudíž muslimská) většina a město je plné islámských mešit. Cesta autobusem probíhá překvapivě standardně. V průměru kouří při řízení tak jeden z pěti řidičů a pro nás přijíždí zrovna nekuřák a jen s patnáctiminutovým zpožděním, takže všelijaké zvěsti o Balkánu se nenaplňují. Místo klimatizace za jízdy dobře poslouží otevřené dveře, které řidič nakonec v polovině cesty ohleduplně zavírá, protože autobusem divoce pobíhají tři malé děti, které jejich matka moc nehlídá.

minaret

Po příjezdu do Ulcinje se snažíme na autobusáku zjistit nějaký jízdní řád, abychom se mohli večer dostat zpět do Baru. Překvapivě žádný nenalézáme, ptáme se paní za okýnkem, ale ani ta k našemu úžasu moc neví. Potom naštěstí zpruzeně vytahuje ze stolu kus chytrého papíru psaného ručně, podle kterého funguje nejspíš celé nádraží. Opisuje nám z něj tři spoje, kterými se údajně dostaneme zpět. Bohužel poslední spoj jede už za dvě hodiny ‒ v 8 večer, takže urychleně vyrážíme do 3 km vzdáleného centra na rychloprohlídku. Podle Google Maps směřujeme neomylně do čtvrti Stari Grad, což je označení pro historické centrum (čtvrtě stejného názvu se nacházejí snad ve všech městech na pobřeží). Záhy se dává do deště, což atmosféře při průchodu předměstím moc nepřidá. Kvůli časové tísni se řídíme výhradně GPSkou, to se ale ukazuje jako ne moc šťastné rozhodnutí. Existují situace, kdy se kopírování nejkratší trasy podle GPSky nevyplácí a je lepší jít oklikou přes hlavní třídu. To platí zejména v případě, kdy nejkratší cesta vede přes cikánský slum. Po cestě potkáváme několik mešit, v průvodci tolik opěvovaných, které nás zaujmou jen z jednoho prostého důvodu, a to, že je v Čechách (alespoň zatím) moc nemáme. Jinak se totiž jedná o obyčejné domy s vysokou bílou špičatou věžičkou bez jakýchkoliv dalších ozdob. I muezzina na věži nahradily ampliony, které známe spíš z českých nádraží.

uličky Starého gradu v Ulcinj

Po hlavní třídě směřujeme směrem k moři, na konci ulice uhýbáme doprava a přicházíme k bráně opevnění Starého gradu. Uvnitř nás čeká spleť úzkých uliček, restaurací, ale i obytných budov. Část budov je stále v rekonstrukci po zemětřesení v roce 1979 (zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály zničilo mnoho černohorských historických památek a nejvíce právě historické centrum Ulcinj). Z vyvýšeného místa se otevírá výhled na celý záliv, orámovaný malou pláží, která dříve sloužila jako útočiště pirátských lodí. Na pláží samozřejmě nemůže chybět ani další mešita. Uděláme několik fotek, a pak už jen poklusem vyrážíme zpět na autobusák.

Mala plaža, Ulcinj

a další mešita...

Den druhý (11. července 2012) - příjezd do Baru

výhled z vlaku

Ráno kolem sedmé nás probouzejí celníci na černohorské hranici, odbavení probíhá bez problémů během asi 20 minut, do pasu dostáváme další razítko. Poté už vlak vjíždí do oblasti hlubokých horských kaňonů, tunelů a viaduktů přes vysoká údolí. Za jízdy sleduju okolní hory z okýnka v uličce, protože je jako jediné otevírací. Všimnu si, že náš stevard ohřívá ostatním cestujícím k snídani párečky s hořčicí. Dáváme se do řeči a nakonec mě ukecává, ať si taky dáme, že má poslední konzervu. I přes vysokou cenu (5 párečků s chlebem a hořčicí za 44 Kč) musím uznat, že to nebyla vůbec špatná volba.

rozestavěný kostel ze želozobetonu v Baru

Za několik hodin po snídani vjíždí náš vlak na nádraží už v přímořském letovisku Sutomore, kde vystupuje většina našich (převážně slovenských) spolucestujících. Začínáme pomalu balit věci a připravujeme se k výstupu v několik kilometrů vzdáleném Baru, kde vlak končí. Dorážíme se zpožděním jen 2,5 hodiny (tedy někdy v pravé poledne), což je na balkánské poměry relativně v toleranci. Vystoupit z plně klimatizovaného vagonu do rozžhavených barských ulic je poměrně šok, zvlášť, když vás na zádech hřeje 20kg krosna a cesta na ubytování není zrovna nejkratší. Díky telefonu s GPS a Google Maps držíme správný směr, ale po příchodu na cílové místo zde nebylo vůbec nic, jen malý lesík. Nezbylo než vzít adresu a začít se doptávat místních, jestli název ulice někdy neslyšeli (s označováním ulic si v Černé Hoře hlavu nelámou, takže adresa je ve většině případů bezcenná informace). My máme štěstí, protože naše ulice je známá díky tomu, že v ní sídlí nějaká místní stejnojmenná škola.

výhled z balkonu u Danici

Po příchodu na apartmán nás srdečně vítá paní majitelka Danica (i s maminkou) a ukazuje nám náš domov na dalších 5 dní. Je to malý pokojík se dvěma oddělenými postelemi, stolkem a televizí. Mezi postelemi jsou dveře na balkon. Naší paní domácí rozumíme srbsky asi každé páté slovo, přesto nám všechno povypráví a vysvětlí, nezbývá než se přiblble usmívat a všechno odkývat. Po ubytování vyrážíme na jídlo a zároveň na pláž, kde končíme v přilehlém “gril plaža”, kde nám servírují 300g pljeskavicu (maso z hamburgeru, ale bez housky) s hranolkama za 6 €. Jídlo by se dalo zhodnotit slovy: nic moc. Po jídle zjišťujeme, že jsme natolik přežraní, že bychom ve vedru na pláži asi umřeli, takže vyrážíme raději do nedalekého Baru (kde je bohužel ještě větší vedro, jak později zjišťujeme). Po cestě se stavujeme v turistickém infocentru, abychom získali nějaké informace o okolí a hlavně o možnosti turistiky v okolním pohoří Rumija (1594 m. n. m.). Paní v infocentru se na rovinu přiznává, že neví vůbec nic a v infocentru sedí jen tak na okrasu. Když jí ukazuju vlastní mapu s návrhem, kudy bychom se přes hory chtěli vydat, jen se zděsí a vykřikne: “ale tam nechoďte, tam nebudou žádný lidi”, což je paradoxně přesně to, co od horské turistiky očekáváme. Černohorci moc nechápou, že se někam dá jít bez taxíku, případně vlastního auta. Zároveň nám ale potvrdí, že plánovaná trasa existuje a je schůdná a že je tam dokonce hodně pramenů na doplnění vody. Všechno se ale v dalších dnech ukáže jako totální bullshit, protože zmiňovanou cestou tak 10 let nikdo nešel, my samozřejmě zabloudíme a potom bez vody téměř zahyneme, ale o tom až v dalších dnech. Potom se přesouváme na autobusové nádraží, podívat se, kdy nám jede druhý den bus do Ulcinj. Jízdní řády jsou v této zemi jednoduché ‒ jedna A4 nalepená na zdi vystihne vše. Také zde platí, že se nesetkáte s jízdním řádem na zastávce, vlastně se nesetkáte většinou ani se zastávkou jako takovou. Autobusy tu fungují téměř jako taxíky ‒ stačí kdekoli u silnice zamávat a autobus vás nabere. Většinou je posádka autobusu dvojčlenná ‒ řidič a konduktér, který během cesty (aby se nezdržovalo při nástupu) vybírá od cestujících peníze.

futuristické obchodní středisko v centru Baru

Den první (10. července 2012) - cesta lůžkovým vlakem

lůžkové kupé

Ráno v 5:42 vyrážíme vlakem EC Avala směr Bělehrad z pražského hlavního nádraží v sestavě: Jára a Ifka. Do vlaku nastupujeme s jistými obavami, jak bude náš "slavný" lůžkový vůz vypadat. Na internetu člověk potká různé odstrašující ukázky lůžek. My máme ale štěstí, našich 550 Kč za místenku se zdá být dobrou investicí. Dokonce má náš vůz i příjemného stevarda. Vzhledem k tomu, že máme celé kupé jen pro sebe, je cestování docela pohodlné. Umyvadlo hned vedle postele, případně sprchový kout spolu se záchodem na konci vagonu. K dispozici chlazený Gambrinus za 33 Kč a různé šnapsy.

Hraniční přechod Subotica

Z ČR jedeme směr Slovensko, kterým projedeme během 2 hodin, následuje krátká zastávka v Budapešti na nádraží Keleti, a pak zbývá jen dostat razítko do pasu při vstupu do Srbska přes hraniční přechod Subotica, kde české vagony 2 hodiny čekají na připojení k vlaku Panonija, který už směřuje přímo k moři do Baru v Černé Hoře. Necháme si tedy zamknout od stevarda kupé a přestávku využíváme k návštěvě centra města, které je kousek od nádraží a ke všemu není vůbec ošklivé. Během večera se už nic zajímavého neodehrává, kromě dvouhodinového hledání mašiny, která by byla kompatibilní s naším relativně moderním lůžkovým vagonem tak, aby fungovala elektřina a hlavně vakuový záchod. Záchod samozřejmě následující část cesty už nikdy funkční nebude a proto musíme chodit do vedlejšího vagonu na klasický “nepoužívat, pokud je vlak ve stanici”.