Den druhý (11. července 2012) - příjezd do Baru

výhled z vlaku

Ráno kolem sedmé nás probouzejí celníci na černohorské hranici, odbavení probíhá bez problémů během asi 20 minut, do pasu dostáváme další razítko. Poté už vlak vjíždí do oblasti hlubokých horských kaňonů, tunelů a viaduktů přes vysoká údolí. Za jízdy sleduju okolní hory z okýnka v uličce, protože je jako jediné otevírací. Všimnu si, že náš stevard ohřívá ostatním cestujícím k snídani párečky s hořčicí. Dáváme se do řeči a nakonec mě ukecává, ať si taky dáme, že má poslední konzervu. I přes vysokou cenu (5 párečků s chlebem a hořčicí za 44 Kč) musím uznat, že to nebyla vůbec špatná volba.

rozestavěný kostel ze želozobetonu v Baru

Za několik hodin po snídani vjíždí náš vlak na nádraží už v přímořském letovisku Sutomore, kde vystupuje většina našich (převážně slovenských) spolucestujících. Začínáme pomalu balit věci a připravujeme se k výstupu v několik kilometrů vzdáleném Baru, kde vlak končí. Dorážíme se zpožděním jen 2,5 hodiny (tedy někdy v pravé poledne), což je na balkánské poměry relativně v toleranci. Vystoupit z plně klimatizovaného vagonu do rozžhavených barských ulic je poměrně šok, zvlášť, když vás na zádech hřeje 20kg krosna a cesta na ubytování není zrovna nejkratší. Díky telefonu s GPS a Google Maps držíme správný směr, ale po příchodu na cílové místo zde nebylo vůbec nic, jen malý lesík. Nezbylo než vzít adresu a začít se doptávat místních, jestli název ulice někdy neslyšeli (s označováním ulic si v Černé Hoře hlavu nelámou, takže adresa je ve většině případů bezcenná informace). My máme štěstí, protože naše ulice je známá díky tomu, že v ní sídlí nějaká místní stejnojmenná škola.

výhled z balkonu u Danici

Po příchodu na apartmán nás srdečně vítá paní majitelka Danica (i s maminkou) a ukazuje nám náš domov na dalších 5 dní. Je to malý pokojík se dvěma oddělenými postelemi, stolkem a televizí. Mezi postelemi jsou dveře na balkon. Naší paní domácí rozumíme srbsky asi každé páté slovo, přesto nám všechno povypráví a vysvětlí, nezbývá než se přiblble usmívat a všechno odkývat. Po ubytování vyrážíme na jídlo a zároveň na pláž, kde končíme v přilehlém “gril plaža”, kde nám servírují 300g pljeskavicu (maso z hamburgeru, ale bez housky) s hranolkama za 6 €. Jídlo by se dalo zhodnotit slovy: nic moc. Po jídle zjišťujeme, že jsme natolik přežraní, že bychom ve vedru na pláži asi umřeli, takže vyrážíme raději do nedalekého Baru (kde je bohužel ještě větší vedro, jak později zjišťujeme). Po cestě se stavujeme v turistickém infocentru, abychom získali nějaké informace o okolí a hlavně o možnosti turistiky v okolním pohoří Rumija (1594 m. n. m.). Paní v infocentru se na rovinu přiznává, že neví vůbec nic a v infocentru sedí jen tak na okrasu. Když jí ukazuju vlastní mapu s návrhem, kudy bychom se přes hory chtěli vydat, jen se zděsí a vykřikne: “ale tam nechoďte, tam nebudou žádný lidi”, což je paradoxně přesně to, co od horské turistiky očekáváme. Černohorci moc nechápou, že se někam dá jít bez taxíku, případně vlastního auta. Zároveň nám ale potvrdí, že plánovaná trasa existuje a je schůdná a že je tam dokonce hodně pramenů na doplnění vody. Všechno se ale v dalších dnech ukáže jako totální bullshit, protože zmiňovanou cestou tak 10 let nikdo nešel, my samozřejmě zabloudíme a potom bez vody téměř zahyneme, ale o tom až v dalších dnech. Potom se přesouváme na autobusové nádraží, podívat se, kdy nám jede druhý den bus do Ulcinj. Jízdní řády jsou v této zemi jednoduché ‒ jedna A4 nalepená na zdi vystihne vše. Také zde platí, že se nesetkáte s jízdním řádem na zastávce, vlastně se nesetkáte většinou ani se zastávkou jako takovou. Autobusy tu fungují téměř jako taxíky ‒ stačí kdekoli u silnice zamávat a autobus vás nabere. Většinou je posádka autobusu dvojčlenná ‒ řidič a konduktér, který během cesty (aby se nezdržovalo při nástupu) vybírá od cestujících peníze.

futuristické obchodní středisko v centru Baru