Už samotné datum nás mělo varovat, abychom v plánování dalšího výletu byli opatrní. Vytyčili jsme si trasu kolem Skadarského jezera (jež je národním parkem a zároveň největším sladkovodním jezerem na Balkáně), se startem ve Virpazaru. Odtud jsme se chtěli dostat podél břehu jezera do 30 km vzdáleného Muriči, kde měla být podle průvodce nejhezčí písčitá pláž na celém jezeře. Poté jsme chtěli přejít pohoří Rumija a zamířit zpět k moři (s převýšením kolem tisíce metrů).
Ráno tedy zkušeně vyrážíme k hlavní silnici, abychom stopli správný autobus, který nás vezme do městečka Virpazar. Na první pokus stopujeme špatný autobus, ale řidič naštěstí po chvíli pochopí, že nastupovat opravdu nechceme a pokračuje v jízdě. Na druhý pokus vše vychází a za zhruba za půl hodinky už vystupujeme ve Virpazaru.
Virpazar
 |
| Pohled na Virpazar |
Hned u vchodu do vesnice nás odchytává nějaká babka, která vytuší, že jsme nezkušení turisté a snaží se nám vnutit výletní plavbu lodí po jezeře. Přestože její nabídku rezolutně odmítáme, stejně nás přesvědčí, ať s ní jdeme do přilehlé restaurace, slibuje nám alespoň nějaké informace v angličtině. I přes naše nedůvěřivé pohledy nás usadí ke stolu a my už se v duchu děsíme, koho nám přivede a kolik bude chtít peněz – po očku proto koukám, jak rychle by se dal přeskočit plot ven z hospody. Katastrofický scénář se nenaplňuje a bába přivádí “jen” místního playboye, který neumně předstírá, že ovládá angličtinu. Nad mapou nám nabízí plavbu po Skadarském jezeře za 40 €. Když mu jemně naznačujeme, že se asi posral a že chceme jen dostat po břehu jezera do Muriči, urazí se a ironicky nám přeje hodně štěstí s tím, že nemáme šanci se do Muriči dostat, žádný autobus ani vlak tam totiž nejezdí.
Kašleme na něj a přesouváme se do centra vesnice, kde si oplachuju hlavu vodou z místní kašny, abych se trochu zchladil. V mžiku je u mě nějaká stará babička a něco mi začne vyčítat. Trochu se leknu, že jsem zhanil nějakej náboženskej symbol a opláchnul se v nějaký arabský svěcený vodě. Nakonec z jejích slov a gestikulace pochopím, že mě jen varuje, abych nenastydl, že máčení vlasů ve studený vodě není zdravý (je 36°C ve stínu). U nedalekého válečného pomníku se srocuje dav postarších lidí, rychle se dovtípíme, že tahle “ceremonie” souvisí s 13. červencem, který je v Černé Hoře státním svátkem – vyhlášení nezávislosti Černé Hory v roce 1878 a zároveň zahájení povstání proti fašismu v roce 1941. Pietní minuta ticha za válečné oběti se ale v poledním vedru smrskne na několik vteřin, proslovy se krátí na minimum, jen aby mohl dav co nejrychleji zapadnout do přilehlých hospod a popíjet rakiji.
 |
| pevnost Besac |
My se ještě fotíme se slavným virpazarským mostem a poté vyrážíme na nedaleký kopec, kde jsou rozvaliny pevnosti Besac. Je odtud docela slušný pohled na celý Virpazar se Skadarským jezerem. Od pevnosti vyrážíme rovnou k silnici, kde začínáme se stopováním. Stopování v takových odlehlých oblastech není problém – zastaví vám téměř každé auto, a pokud ne, aspoň se vám řidič zamáváním omluví, že vás teď vzít nemůže. První nám zastavuje nějaký albánský pár. On umí celkem anglicky, takže i pokecáme. Vyhazují nás někde v pustině a sami odbočují dolů k jezeru, mají zamířeno na nějakou privátní pláž. Neujdeme ani kilometr a v serpentinách pod námi spatříme další dvě auta blížící se k nám. První nezastavujeme, ale druhé (podezřele moderní Chevrolet) zastavuje hned. Uvnitř sedí dva kluci ze Skotska, kteří, ostatně jako všichni Skotové, mluví obstojně anglicky. Dozvídáme se od nich, že si udělali takový road-trip po Balkánu, přiletěli do Dubrovníku, půjčili si tam auto a objíždějí s ním teď celou Černou Horu. (Stejně jako my mají okolní krajinu načtenou z průvodce Lonely planet a navigují pouze podle Google map, ve kterých skoro nic není.)
Muriči
 |
| písečná pláž v Dolním Muriči |
Vyhazují nás na horské silnici nad Muriči, vesnici máme 300 metrů pod sebou jako na dlani, je vidět pláž a na návsi mešita. Asi hodinu scházíme nekonečně točitou cestou dolů, až se konečně ocitáme na pláži. Pláž bohužel není tak úplně písčitá, jak ji vychválili v průvodci, ke všemu je plná střepů od rozbitých pivních lahví. Skáčeme do vody, ta je díky stojatým vodám jezera horká jak ve vaně, takže ani moc neosvěží. Na pláži jsme téměř sami, leháme si do stínu, abychom v něm přečkali největší polední žár a na další cestu vyrážíme okolo 16. hodiny. Čeká nás cesta vzhůru serpentinami, tentokrát směr Gorní Muriči (odtud by podle mapy nalezené na internetu měla vést stezka Travers přímořskými horami). Na cestě nás doprovází úmorné vedro, jako vysvobození se zdá projíždějící auto, které bez zaváhání zastuvuje, aby nás svezlo. Řidič je místní borec, který se nám chvástá obří vilou u jezera a mezi řečí nám také sděluje, že už několik let žije v New Yorku (jeho angličtina tomu však ani zdaleka neodpovídá). Vyhazuje nás uprostřed cesty a znalecky nám ukazuje cestu-necestu do Gorního Muriči. Jeho navigace zní asi takto: “Vidíš ten strom (uprostřed pustiny)? Tak až k němu dojdete, uvidíte vesnici.” My bláhoví mu uvěřili, poděkovali za svezení a vydali se prudkým stoupáním vzhůru.
Pohoří Rumija
 |
| pohled na Skadarské jezero |
Slunce opravdu pražilo, nebylo kde se před ním schovat, postupovali jsme místy ušlapanou cestičkou, která se však stále častěji vytrácela. Naším opěrným bodem bylo červené značení na kamenech, po kterém jsme se neustále ohlíželi. Toto značení nás zavedlo i na poměrně nebezpečné skalnaté převisy a i když se nám místy trasa nezdála, zahnali jsme pochybnosti nezvratným, tedy značkami. Možná by stálo za to připomenout, že jsme neměli žádnou mapu, měli jsme jen GPSku, ale bez turistických map (tudíž jsme se v rámci automapy pohybovali na prázdné zelené ploše o rozměrech 20x20 km – zkrátka k ničemu).
Do Gorního Muriči jsme se štěstím (a bez rozumu :)) dorazili, zabralo nám to však oproti předpokládané půlhodině téměř trojnásobek času. Nejdříve jsme narazili na opuštěný hřbitov, museli jsme překonat plot a jen opět se štěstím jsme narazili na cestičku, která vedla do vesnice. Ve vesnici byl rozcestník a na něm stálo “Stari Bar 4:40 h”. Nemohli jsme tomu uvěřit, podle Traversu se zdálo, že bude trasa trvat asi 3–4 hodiny a my měli za sebou už hodinu a půl. Nic naplat, vydali jsme se svižným krokem po červené. Cesta teď byla až do další vesnice (Pinčići) dobře značená a nám v tu chvíli došlo, že jsme celou dobu nešli po značkách, nýbrž že nás napálily prachobyčejné červené lišejníky, kterých je (ve spojení s bílými lišejníky) všude kolem habaděj a vypadají přesně jako vybledlá červená značka. Černohorské značení je vůbec zajímavé, nesetkáte se s jinou barvou než s červenou, takže pokud se někde stýká více cest, je kromě té příchozí na výběr z dalších minimálně tří červeně značených cest, kudy se vydat. Člověk potom musí hodně kouzlit s mapou, kompasem a hlavně intuicí (že je něco zakresleno v mapě ještě neznamená, že to tak je i ve skutečnosti, o tom vás Černá Hora víc než přesvědčí). Ještě ke všemu jsou značky zejména tam, kde nejsou vůbec potřeba – tam, kde se dá dojet autem, případně na rovných úsecích, kde není kam odbočit.
Na samém okraji Pinčići narážíme na neomítnutý domek se třemi obyvateli. Zírají na nás už z dálky, jakoby neviděli cizí lidi už roky. Když jim říkáme, že máme namířeno do Baru, nechápavě kroutí hlavami, že jsme se asi zbláznili a na prstech ukazují něco jako 4 hodiny cesty. Dalším slovům už nerozumíme, a tak se rozloučíme a šlapeme dál. Zbývá nám asi hodina do setmění. Doufáme, že toho stihneme co nejvíc za světla a zbytek nějak dojdeme.
 |
| Pavouk přes cestu – fakt hnus |
Hned za humny ztrácíme značení, což nás značně brzdí a máme chuť cestu doopravdy vzdát, nakonec ale značku (naneštěstí) nacházíme. Cestou na trase potkáváme mladé býky rozprostřené přes cestu, osly, ovce, jedovatě zelené kobylky i obří pavouky, kteří svými sítěmi křižují cestu tak v úrovni obličeje. Po první zkušenosti, kdy se mi tahle stvůra namotá na xicht a menší scéně: “sundejte to ze mě” si už dáváme pozor. Házím do jejich vláken, silných jako režná nit, klacky, abych je odstranil z cesty. Tahle činnost se stává téměř rituálem každých 50 metrů. Člověk už neví, jestli dřív koukat po pavoucích zavěšených na křoví nebo dolů na kameny, kde může vykouknout zmije. Náš postup se značně zpomaluje, Ifka z vyčerpání upadla, oba máme pořádně poškrábané ruce i nohy. Těsně před setměním dorážíme na rozcestí, ani jeden směr však neukazuje na Stari Bar. Ostatní názvy jsou pro nás španělskou vesnicí, nevíme, zda je to název hory nebo vesnice. Nakonec vybíráme směr Sutorman a doufáme, že se nějak dostaneme k silnici, která je podle GPS 1,5 km vzdušnou čarou od nás, ovšem 500 metrů pod námi. Trvá jen několik málo minut než se úplně setmí a my začínáme být doopravdy v PRDELI. Bez vody. Bez jídla. Devět set metrů nad mořem. Jen v tričku a kraťasech v džungli plné zmijí, obrovských odporně zelených (a ještě ke všemu snad masožravých) kobylek, pavouků, vlků a s trochou smůly i medvědů. Baterka je nám k ničemu, okamžitě ztratíme značku a ve snaze najít tu předchozí, se motáme v kruhu. Leháme si jen tak na listí, přituleni k sobě, abychom se alespoň trochu zahřáli, s vědomím, že až za 8 hodin vyjde slunce, nebude stejně jasné, kudy jít dál. O spánku nemůže být řeč, celou noc odoláváme doslova náletu kobylek a komárů. Ifku kobylky neustále koušou do zraněného kolena.
To be continued...
Žádné komentáře:
Okomentovat